Jeden z nejúspěšnějších autorů moderní britské literatury. Jeden z nejvýznamnějších laických křesťanských apologetů 20. století. Možná nejprodávanější autor náboženské literatury v dějinách lidstva. Tato označení jsou dnes přiznávána Irovi jménem Clive Staples Lewis, od jehož smrti 22. listopadu uplyne 50 let. I u nás patří k hojně vydávaným autorům a málokterý spisovatel má na české Wikipedii tak rozsáhlé heslo jako právě on (mimo jiné referuje o kontroverzích okolo posmrtného vydání některých autorových děl i o tom, že jeden z jeho adoptivních synů, David Gresham, konvertoval k židovství). Jen letos o Lewisovi česky vyšly také další dvě publikace, Kouzlo vyprávění: proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C. S. Lewise od pražského religionisty Pavla Hoška a Tvůrce Narnie C. S. Lewis od Američanky Elaine Murray Stoneové.

Hošek, který o C. S. Lewisovi napsal již disertační práci, ve své nejnovější knize navazuje na svoji starší publikaci C. S. Lewis: mýtus, imaginace a pravda. Vyznává se v nich ze svého obdivu k tomuto autorovi a přiznává se i k tomu, že díky setkání s jeho literární tvorbou sám zažil to, co dříve Lewis u sebe popsal jako „křest imaginace“. Lewisovo mytopoetické zvěstování evangelia se podle něj „zdá být dokonale uzpůsobené právě pro současnou postmoderní dobu“; Lewis totiž podle Hoškova celkem umírněného vyjádření léčí nemoc moderního čtenáře, totiž že „namísto šedi a vyprahlosti technokratické kultury nabízí okouzlení“. Jinak ovšem Hošek záslužně registruje, že existují značně variabilní a navzájem protikladné výklady rozsáhlého Lewisova díla: tedy Lewis evangelikální, římskokatolický, esoterický, Lewis trpící oidipovským komplexem souvisejícím s raným úmrtím jeho matky, Lewis reakcionář a vychytralý fundamentalista i Lewis jako „apoštol seslaný mezi intelektuály“ rozkládající se kultury Západu.

Právě poslední charakteristika by se nejlépe hodila k vystižení přístupu, který ve své knize zvolila Elaine M. Stoneová (1922). Tato žena je mimo jiné autorkou biografií katolických světců Maxmiliána M. Kolbeho, blahoslavené Matky Terezy nebo služebnice Boží Dorothy Day, jejíž beatifikační proces právě probíhá. V tomto duchu také zcela neproblematicky pojímá i Lewisovo dílo i život. Dodejme přitom, že C. S. Lewis samozřejmě není katolický světec, kterým se ovšem časem může stát G. K. Chesterton, jenž velmi přispěl k jeho konverzi, Lewisova památka je prý ovšem připomínána každý rok právě 22. listopadu v církevním kalendáři anglikánské církve. Podle Stoneové může „seznámení se s jeho životním příběhem jeho čtenářům a obdivovatelům pomoci získat jasnější představu o Bohu a jeho Synu, Ježíši Kristu, v němž se Bůh lidstvu zjevil“.

Lewisova literární tvorba je v knize Tvůrce Narnie vykládána velmi přímočarým způsobem, takže například Rady zkušeného ďábla prý i dnes dokládají „Satanovu vychytralost při svádění křesťanských duší“. Zdůrazňována je Lewisova mravní bezúhonnost, neboť i v době, kdy nechodil do kostela, „ve všech aspektech života nadále zachovával pevné morální zásady“, takže autorka je ochotna mu i tuto životní etapu odpustit, i když má v jejích očích na mále, protože ačkoli byl obklopen křesťanskými přáteli, „odmítal jako zatvrzelý ateista stále uvěřit“ (o jiném člověku ovšem nekompromisní stylem a s jistým pohrdáním poznamenává, že „odpadl od víry“). Vševědoucí vypravěčka příběhu Lewisovy konverze si je podle mne až příliš jistá tím, že bezpečně zná Boží záměry: „Bůh se nezdráhal použít čehokoli, třeba i odpůrce víry, aby získal jeho pozornost“. Každopádně Stoneová sama Lewise „využívá“ k fundamentalistické křesťanské propagandě. „Bezpečně obrácenému“ křesťanu pak dokonce dovolí při návštěvě Řecka pronášet i potenciálně rouhačské výroky, jako že v Delfách pro něj „bylo těžké odolat a neprosit Apollóna o uzdravení“ – pokušení ovšem její hrdina odolal, jak jinak. (Kniha samozřejmě pojednává i o lidech z Lewisova okolí, již hráli důležitou roli v jeho životě, příkře přitom kritizuje jeho otce a hlavně jeho nepříliš úspěšný výběr škol pro jeho syny, kteří za jeho rozhodnutí „draze zaplatili“.)

Je zřejmé, že každý může Lewisovo dílo chápat a vykládat způsobem, který uzná za vhodný. Ba dokonce pro toho, kdo chce jednotlivé interpretace zpětně hodnotit a utřídit, platí, že „čím extrémnější, tím lepší“; popisovaná výkladová škála pak má jasnější kontury a výrazně vyprofilované interpretační póly. Nejsem si ale jistý, jestli zrovna v českém prostředí je pro získání dalších čtenářů tento krajní způsob pojímání Lewise ten nejvhodnější. Odvažuji se dokonce tvrdit, že je tomu právě naopak.